Zdravím vás, dnes bych s vámi chtěla sdílet případ šestiletého chlapce s akutním průjmovým onemocněním, které mělo velmi vážný průběh a v jehož léčbě homeopatie sehrála zcela zásadní roli. Dlouho jsem přemýšlela, v jakém stylu článek psát. Jestli více osobně nebo informativně – profesionálně. Nakonec jsem se rozhodla pro první možnost.
Mé rozhodnutí mělo několik důvodů. Jedním z nich byla má zkušenost z homeopatické praxe, kdy hodně rodičů (zejména maminek) má občas dojem, že my, homeopaté, jsme jen stroje, které nemají emoce, protože je v průběhu léčby neprojevujeme. Důvodem není výše zmíněné, ale to, že se nám v hlavě odvíjí celé řada myšlenek směřujících k jednomu jedinému cíli – uzdravit vaše dítě nebo mu pomoci, jak nejlépe umíme. Prožíváme s vámi vaše starosti i radosti přesto, že to tak leckdy nevypadá. Tento případ se týká mého syna. Rok se s rokem sešel a já jsem dospěla do bodu, kdy jsem schopná s vámi sdílet, čím jsme si prošli. Důvod osobního ladění tohoto článku je právě to, že bych vám ráda ukázala, že i my jsme jen lidé – rodiče, kteří nade vše milují své děti a prožíváme stejné strachy a starosti jako vy.
Co se stalo? Můj syn je pěkný čertík, neuposlechl mého varování a nastříkal si minulý rok v létě rozprašovačem vodu z kádě na zahradě do pusy. V kádi je špinavá dešťová voda, do které občas spadne myš nebo pták. A katastrofa byla na světě. O necelé dva dny později začal mít syn průjem a zvracet. Vyletěla mu horečka nad 39 st. Říkala jsem si, že to bude obyčejná letní “hnačka”, která za dva dny odezní. Jenže průjem byl velmi intenzivní. Co 15 min. z něj odcházelo menší množství stolice. Zvracel pouze 3x. Od začátku byl velice unavený. Přese všechno hodně pil. V noci byl zmatený, křičel, nevěděl kde je, kdo jsem já, neustále stáčel oči dolů, jako by se styděl. Byl tak slabý, že když jsem ho posadila na záchod musela jsem ho držet, aby nespadl a podpírat mu hlavu. Za dva dny to vypadalo, že se stav lepší. Stolic bylo méně, horečka ustoupila, trochu se mu vrátila chuť k jídlu a syn začal být čilejší. Jenže to se nemoc „jen nadechovala“. Třetí noc se stav vrátil v plné nebo možná větší síle. Ráno jsem vše zabalila (byli jsme na chatě) a jeli do Prahy rovnou na Bulovku.
První postup léčby, který lékaři naordinovali byl pouhé doplnění tekutin a sodíku a předpoklad, že za dva dny půjdeme domů. Za další dvě hodiny přišla lékařka s tím, že má syn vysoké hodnoty CRP a prokalcitoninu (jejich zvýšené hodnoty ukazují na probíhající bakteriální infekci), dále byla zjištěna salmonela (bakterie způsobující průjmová onemocnění) a astroviry (viry způsobující zvracení a průjmy). Byla nám doporučena terapie antibiotiky. Je známo, že antibiotika mohou vzhledem k jejich vlivu na střevní mikroflóru způsobovat průjmy. Ptala jsem se proto lékařky, zda je to jediná možnost. Reakci nebudu komentovat. Synovi byla tedy předepsána 2x denně antibiotika v tabletách, infuzní terapie (podávání roztoku obohaceného o sodík do žíly) a v případě nutnosti antipyretika (léky na snižování teploty).
Do rána se synův stav změnil. Vrátila se mu teplota, která rychle přešla v horečku a syn, který ještě při našem příjezdu byl schopen dojít na záchod sám začal mít takové urgence, že nestíhal na WC doběhnout. Zhoršení se projevilo i tím, že se zvětšil objem stolice. Před podání antibiotik to bylo relativně malé množství, nyní se objem stolice pohyboval mezi 500 ml – 1 l na jedno vyprázdnění. Jeho nechuť k jídlu přetrvávala a přidal se masivní výhřez konečníku.
Když tento stav trval další dva dny, ptala jsem se lékařů, jak budeme postupovat. Budeme partneři u nás znamená pohledem lékařů dokud s námi souhlasíte a nepokládáte všetečné otázky nebo otázky, které zpochybňují naše konání. Takže v našem případě žádné velké budeme nebylo. Lékařka mi oznámila, že syn může mít nekrózu ve střevech a že mu nechají udělat SONO břicha a když bude potřeba, bude dostávat antibiotika klidně dva měsíce.
Tehdy jsem se definitivně rozhodla, že s tím musím něco udělat sama. Týden v kuse jsem nespala jak jsem se o syna bála. Dvakrát jsem se ocitla v bodě, kdy jsem si myslela, že zemře. Nikdy jsem nepoznala větší strach. Naprostou paralýzu. A moc mi to ze strachu a vyčerpání nemyslelo. Ale co dělat? Homeopat v tuto chvíli nemá moc možností vzhledem k podávání konvenčních léků. Řekla jsem si, že stejně nemám co ztratit a začala jsem procházet léky, které mají v popisu příznaků průjmy.
Synovi jsem podala homeopatika už v samém začátku onemocnění, ale nebyla jsem v léčbě úspěšná. Prvním lékem bylo Arsenicum Album indikované na základě časté žízně na malé množství tekutin, zimomřivosti, schvácenosti, malého množství odcházející stolice, horké hlavy a studeného těla a neklidu. Vše sedělo, ale efekt byl, že se synovi na chvíli o dvě desetiny stupně zvedla teplota a přestal být neklidný. Za dvě hodiny se však vše vrátilo do původních kolejí. Zkusila jsem i Gambogiu, protože měl bolesti břicha a škrunkání v břiše před stolicí, úlevu po vyprázdnění se a schvácenost – nicméně i to byl výstřel do tmy. V srdci jsem věděla, že jsem vedle jak ta jedle. A přitom jsem měla vůdčí symptom léku celou dobu přímo pod nosem. „Maminko, drž mi hlavičku, je moc těžká.“
Když jsem v nemocnici v noci na posteli pročítala Hpathy.net padl mi zrak na lék Aethusa. A najednou mi to došlo. Mám hodně selektivní paměť, ale pokud mě něco zaujme, uložím si to na svůj interní disk a zůstane to tam. V tu chvíli jsem věděla, že jsem doma. Otevřela jsem si materii mediku doktorů Kenta a Clarka a vše tam bylo. Jeden symptom za druhým. Naprosto čistý obraz léku.
Symptomy:
* Slabé šíjové svaly – symptom, o kterém jsme mluvili ve škole v souvislosti s malými miminky. Mají tak slabé šíjové svaly, že neudrží hlavičku nad podložkou v pozici na bříšku. Aplikovala jsem to jako zvláštní symptom u stavu svého syna – kolik lidí s gastroenteritidou nemůže „unést“ vlastní hlavu?
* Stáčení očí doleva dolů v deliriu – příznak, který jsem mylně interpretovala jakože se mnou nechtěl mluvit, protože byl unavený.
* Násilný průjem – každé vyprázdnění bylo doprovázeno silnou bolestí břicha a kroucením se u vyprazdňování.
* Vyčerpání.
* Úzkostný neklid.
* Aethusa je lék předepisovaný u letních průjmů s vodnatou silně zapáchající stolicí.
Poprosila jsem tedy manžela, aby mi sehnal v lékárně tento lék v co možná nejvyšší potenci. No, měli pouze 9CH. A teď vás seznámím s homeopatickou “prasárnou”. Vzala jsem několik kuliček léku, rozpustila ho v 1/3 půllitrové lahvičky s vodou, kterou mi manžel koupil v nemocničním kiosku, pořádně protřepala a vylila do výlevky. Na dně mi zbylo trochu vody. Doplnila jsem do původního množství vodu a zopakoval. Toto jsem provedla 21x. Takže jsem se dostala na 9CH plus 21. Z toho jsme dala synovi napít.
Prakticky okamžitě se mu vyjasnili oči a zvedla se mu nálada. Ruku v ruce s tím mu začala stoupat teplota (skvělá reakce – homeopatické zhoršení). Asi po hodině začala teplota sama od sebe klesat a syn dostal hlad. Došel si na WC a stolice byla poprvé od začátku onemocnění kašovitá. Najedl se a usnul. V noci jsem bohužel tvrdě usnula, přišla sestra a naměřila teplotu 38,3. Musela jsem pod jejím dohledem synovi podat Paralen. Nicméně i tak se ráno syn probudil ve výrazně lepším stavu. Měl mnohem více energie – poprvé za celou dobu byl radostný, sám se došel vykoupat a najedl se. Jenže to nestačilo – lékařka mu naordinovala antibiotika v infuzi čtyřikrát denně. A veškeré snažení šlo do háje. I můj morál. Věděla jsem, že tento postup je špatný a synovi nepomáhá (mimo zavodňování do žíly) a zároveň jsem se bála odejít na revers. Bylo mi na umření. Antibiotika do žíly byla předepsána na dva dny. Syn začal být depresivní. Chtěl domů. A já jsem byla na pokraji nervového zhroucení. Musela jsem se rozhodnout. Domluvila jsem se s manželem, že po ukončení antibiotické léčby půjdeme domů.
Lékaři nedodrželi domluvený počet infuzí a synovi (bez mého svolení a vědomí) podali v noci další dvě infuze navíc.
Podmínky pro propuštění do domácí léčby byly následující: syn musí více jíst, stolice musí být kašovité konzistence (byla stále stejně tekutá a stejného množství, tak jsem to nepřiznala) a nesmí mít teplotu. Tu neměl. A tak jsme byli propuštěni.
Po příjezdu domů se syn pořádně vyspal, uvařila jsem mu vývar, takže se i najedl (půlka jeho nechutenství byla z těch ohavností, které mu v nemocnici servírovali) a čekali jsme. Chtěla jsem vědět, jak se jeho stav vyvine a jestli se průjem trochu umírní po vysazení antibiotik. Jeho stav se však nezlepšoval. Co se změnilo bylo, že začal na záchod běhat v pět hodin ráno. Dala jsem mu dávku Natra Sulphurica a to i přesto, že jsem věděla, že lék, který mu pomohl byla Aethusa. Jenže symptom slabých šíjových svalů nebyl patrný a to mě zmátlo. Jediné, co se po léku stalo bylo, že neběžel na záchod v pět ráno, ale v osm. Přiznám se, že v tu chvíli jsem nás viděla zpátky v nemocnici někde na metabolce s rozvratem vnitřního prostředí.
Sebrala jsem zbytek svých mentálních sil a položila si jednoduchou otázku: „Co tě Petr ve škole učil?“ A odpověď byla: „Předepiš lék na poslední čitelné symptomy.“ Ověřila jsem si u syna, že je pro něj hlavička stále těžká. Řekl mi, že méně, ale stále ano. A tak jsem zopakoval Aethusu 9CH plus 21. Reakce byla famózní. Po první dávce syn zteplal jako by měl teplotu a řekl si o jídlo. Po druhé dávce usnul a spal přes dvě hodiny. Když se probudil, šel na toaletu. A měl NORMÁLNÍ FORMOVANOU STOLICI. Nejsme člověk, který by moc věřil na zázraky. Navíc mívám v životě spíš smůlu. Ale tohle mi vyrazilo dech. Syn začal jíst. Nikdy neměl velký apetit a najednou jedl za dva dospělé. To mu vydrželo 3 týdny. Přesně do té doby než se dostal zpět na svou původní hmotnost. Únava odezněla během následujícího dne a syn byl celkově o 100% lepší.
Lék jsem podávala celkem čtyři dny. Do úplného vymizení příznaku slabých šíjových svalů.
Vy, kdo čtete tyto řádky vězte, že vše je možné jen se člověk nesmí vzdát. Že strach je nejhorší rádce. Zejména tehdy, pokud vám znemožňuje racionálně uvažovat. Že laskavost nespočívá v tom, že vás někdo tiše ignoruje a respekt si člověk nezasluhuje poslušností. Náš zdravotnický systém je funkční a na velmi vysoké úrovni, avšak některé základní atributy tolik potřebné k jednání s lidmi v něm chybí. Zdravotníci stále ještě nechápou, že tu jsou pro lidi za jejich peníze a že je profesionální respektovat klienta se vším všudy. A ne ho soudit za jeho rozhodnutí nebo k němu zaujímat jakýkoli postoj ať se rozhodne jakkoli.
Zdraví
Zuzana
